To jsem já

Narodil jsem se 11. května 1987 jako nedonošené miminko, když mi bylo necelých sedm měsíců. Můj vývoj nebyl dokončen, musel jsem tedy zůstat na nějakou dobu v inkubátoru. To by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního. Moje maminka, která za mnou pravidelně chodila mne sledovat a věnovat mi pozornost, si všimla, že špatně dýchám. Upozornila na to sestřičky, které mi daly kyslík. Je možné, že právě to zapůsobilo na špatný vývoj pohybové a jemné motoriky v mozku. V té době však nic nenasvědčovalo tomu, že bych mohl být "jiný" než zdravé děti. V nemocnici jsme strávili téměř dva měsíce, pak už jsem i s maminkou mohl odejít domů.

Ve 4. - 5. měsíci mého života si maminka všimla, že se vše nevyvíjí tak, jak by mělo. Doma jsem měl totiž staršího sourozence a maminka již měla zkušenosti a povědomí o tom, jak miminko roste, a co v kterém období umí. Já jsem si nehrál s prstíky, nedokázal jsem s nimi hýbat, nerozevíral jsem pěst. Nožky jsem měl natažené, jakoby zkřížené ve špičkách přes sebe. Maminka upozornila na tuto skutečnost dětského lékaře a ten nás poslal na neurologické vyšetření. Diagnóza zněla: dětská mozková obrna - spastická kvadruparéza. Moje máma dostala od dětského lékaře doporučení, aby mne umístila někam do ústavu, že nebudu nikdy chodit a bude ze mne naprostý ležák. Naštěstí se tak nestalo a předpověď dětského lékaře se nevyplnila. Sám sice nechodím, pohybuji se pomoci vozíku a jsem v běžných úkonech péče o svoji osobu odkázaný na druhé osoby, zejména svoji rodinu. Moje rozumové schopnosti jsou však na velmi dobré úrovni. Verbálně komunikuji, dokážu vyjádřit své potřeby, svá přání. Díky tomu, že jsem se naučil číst a psát, jsem dnes hodně samostatný v náplni trávení svého volného času. Věnuji se tomu, co mne opravdu hodně baví a dokážu si jej tedy smysluplně vyplnit.

Když už se vědělo, co se mnou je, následovalo období cvičení, operací, zákroků, které mi měly pomoci. Bohužel, ne každá operace se povedla. Po první operaci mezi 3. - 4.-tým rokem to vypadalo, že můj vývoj půjde dopředu. Začal jsem lézt po čtyřech, sedat si. Bohužel, další operace mne vrátila zpět a schopnosti, které jsem získal, se opět zastavily. Naděje, že se něco změní, přijde nějaký zázrak, však vždy v každém z rodičů, kteří pečují o dítě, které se samo nemůže pohybovat, zůstává. I moje maminka nikdy nepřestala věřit. Třeba se najde nějaký lék, třeba někdo objeví účinnou metodu pomoci... Kromě věnování se léčebným zákrokům a rehabilitaci jsem párkrát pobýval také v lázních, kde se mnou vždy intenzivně cvičili.

Od svých 8 let jsem začal chodit na běžnou základní školu se zdravými dětmi, které mne přijaly jako sobě rovného. Ještě jako žák jsem se začal zajímat o počítače. Především díky tomu, že jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří se PC technice rozuměli a bavilo je to. Ve třídě jsem měl svůj počítač, na kterém jsem dělal školní práce. Po dokončení ZŠ jsem tedy uvažoval, co dál. Rozhodl jsem se studovat Obchodní akademii v Janských Lázních, která je zaměřena na ekonomiku a informačně komunikační technologii. Bohužel jsem studium musel ukončit ze zdravotních důvodů.

I přesto, že jsem studium nedokončil, počítačům jsem zůstal "věrný". Dodnes dělám rád s IKT. Naučil jsem se postupem času počítače ovládat dost dobře na to, abych je mohl opravit a instalovat. Poradím si s PC stolním, klasickým, stejně tak i s notebookem nebo tabletem. Na některé věci ovšem potřebuji pomoc druhé osoby, byť třeba vím, jak vše zapojit, moje ruce toho nejsou schopny.